29.5.2011 – Lobby hotelu Ambassador, Paris

Vazeni a mili sledovatele naseho 13ti mesicniho poznavani zemegule: Je hotovo, doslapano a dopsano. Posledni zapisek, tento, z kulturni civilizace francouzske, jest rozluckovy. Radi jsme Vam podavali prubezne zpravy ze sveta, z ukrajinskych hvozdu, ruskych sibirskych rovin, mongolskych stepi, indoneske jungle, malajskych cajovych plantazi, thaiskych plazi, zelandskych sadu a cookovo ostrovnich lagun, radi jsme vam byli obrazo textovym pruvodcem.

Dneska byste nas skoro nepoznali: prvni den v Parizi byly navstiveny butiky pro nakup hadru: v nasem cyklisticko sadarskym outfitu se po Montmartru chodit proste neda. Jsou z nas po roce kulturne vypadajici bytosti v riflich a novych trickach, uzivajici si prochajdu po meste plnym krasnejch baraku postavenejch strasne davno z kamene a z cihel, cucajici kafe a pivo v kavarne na Boulevard de Rochechouart. Jsme nadseny a moc se nam tu v evrope libi. A ted uz musime koncit, protoze nam za hodinu jede co? Protoze nam za hodinu jede bus, vole! ....do ceskoslovenska!!!

Tesime se na Vas. Vasi O+H

P.S.: V Kaikoure jsme videli desitky tulenu. Za Kaikourou hezky more se sutrama a klikatici se silnici. Pak par kopcu a rovinu. Az do Christchurche – nasi posledni destinace. Kola se prodaly v kempu 3 km od letiste, paradoxne za vic, nez co jsme dostali za nase svetobeznicky stroje v Ulanu. Divnej svet...

21.5.2011 – Kaikoura

Ahoj pratele, kamaradi...expedice Idixet pokracuje!

z destivyho marastu jsme konecne venku, i kdyz: snadny se z nej vymotat nebylo. Od Reeftonu jsme zazili dva dny deste, mrazu, vetru, mrazivyho deste a mrazivyho vetru, jedenkrat luxus ubytovani za stovku (v novozelandskych dolarech pozn.autoru) v motelu s peknym vyhledem na mraky, jedenkrat luxus ubytovani zadarmo v budce u silnice s peknym vyhledem na mraky, ale rano, rano na hory okolo a jasny mrazivy azuro vukol. 18km za Lewisovym sedlem rano 18-teho kvetna se prokleti nase prolomilo a od te doby zazivame slastne pocity vystaveni slunecnemu zareni a krase mistnich hor.

Potkali jsme se s Kubakama, popili jsme, posnidali jsme i jsme se nasmali a zazili horrorove hvilky pri pokusu dostat jejich obytny vuz zpet na silnici z naseho tajneho kempingoveho rosti, do Kaikoury postupujem svizne obklopeni vrsky travnato – skalnatych horstev, spime jednou u reky s mrtvym kancem, jednou mezi kravskejma kravincema u elektrickyho ohradniku, ale ani tyto chvilky problemu najit misto k noclehu, adekvatni ke kvalite naseho turistickeho umu, v nas neubiji pocity stesti a radosti.

Jestli jsme v Kaikoure videli tulene se dozvite priste. V poslednim prispevku. Z Cristchurche. Za par tam budem. A za par budem doma. Libame.
Vasi O+H

16.05.2011 - Reefton, a jeje...

jsme zpet v plne sile podelit se s vami o vse mozne i nemozne z dalsiho naseho putovani po Nove Zelandii. Bohuzel ted nevime, jak jsme v poslednim prispevku zkoncili, co prozityho jsme popsali, tedy se mozna budem opakovat, omlouvame se kdyztak v tom pripade, jen velmi strucne:

Motueku jsme si dosyta praci uzili, nova pratelstvi navazali (tentokrat konecne internacionalni, krom dalsich prirustku ceskych osudu pomahajicim zelandskymu zemedelstvi jsme meli tu cest poznat i laksni postoj spoludelniku z byvale NDR – Michaela a Hannese z Leipzigu (cti Lajbcysh)) a nejake ty dolary vydelali. Tyden sberu jablek zde se odehraval ve stridave destivem pocasi, v case mezisberu se pilo pivo a vymenovaly kulturne socialni poznatky ze sveta. A protoze jsme znacne posilnili vykon celeho cirka stohlaveho sberacskeho muzstva sadu, jabka najednou dosly a nam nezbyvalo nez nastartovat opet nase stroje a vyrazit kupredu, zpatky ni krok.

Momentalne se nachazime v Reeftonu, celkem pekne dire kdesi uprostred kopcu severni casti hor jizniho ostrova, byvaly medeny ci zlaty cetrum tezby v okoli, dneska vesnice s tisicovkou obyvatel, benzinkou, jednim nefunkcnim bankomatem, gsm signalem a kempem, ktery se stal nasi zachranou po pekle, ktery nam tu pripravilo zelandsky pocasi.

Prvni tri dny z Motueky byly jeste fajn, krome par prasklejch dratu zadniho vypletu a jedny bouchly gumy zadniho kola se nic neprijemneho neudalo, pocasi pralo a to nejspis proto, ze jsme se teprve pomalu priblizovali do hor. Pak prislo to, ceho se kazdej cykloturista boji podobne, jako veder v okoli Volgogradu: lijavce. A ze tady prset umi kurevsky. Diky mistnim zivlum jsme si tak s Hance mohli vyzkouset pobyt 45 hodin ve stanu (diky ti Strastiku za karty Bohemiansky pro hru ferbl – Hanule me drti), spani ve vodni posteli (pod karimatkama se podarilo vzniknout jezeru), nepromokavost zadnich nasich brasen Ortlieb (100%) a cely den presunu na kolech v lijaku do Reeftonu, pri kterym jsme ocenili praci ingenieuru - vyvojaru cykloplastenek Jurek. Tady v suchu a teple chatky v kempu susime, jime, cucime na filmy a tesime se.

Zmenili jsme plan. Po planu “a”, “b”, “c” a “d” a naslednemu vraceni se k planu “b” jsme vymysleli plan “e”. Z Reeftonu mazeme pres Lewisovo sedlo co nejrychlejc na vychodni pobrezi, konkretne smer Kaikoura a pote Christchurch. Predpoved na nasledujici tyden hlasi na zapadnim pobrezi deste, na vychodnim jasno. Takze je jasno. A na co, ze se tesime? No prece na tulene v Kaikoure...

Libeme do cech a uz to pomalu muzete zacit dat chladit!

Vasi O+H

pozdrav z prochcany motueky

Vazeni a drazi, kola jsme nakonec zvladli a co vic: z welingtonu jsme jeli uz jen dva dny a to nadhernym severem jizniho ostrova. Je to tu jak v jinym state, misto zelenych plani s ovcema jsou tu hory a ptaci a more a fura volnyho mista k prespani vecer, ploty jsou tu pomalu.
Takze hura, prvni cast na kolech se povedla a ted uz zas makame. Na jabkach. A prsi. A mozna bude prset tejden. Takze nic moc, ale bydlime v placenym domecku u sadu s docela fajn lidma, muzem kourit pod strechou, kdyz prsi, varit si v troube, nebo na sporaku a spat na matracich na zemi. Je to proste LUXUS. K tomu mame moznost si na posledni chvili prilepsit par dolarama, to taky neni k zahozeni a tak tu budem asi tak dva tejdny - povede-li se.
Pak menime nas skvostnej a detailni plan: do Christu pojedem kratsi variantou pres Reefton a Arthurovo sedlo. Zapadniho pobrezi se po destich a vetrech okolo Wellingtonu zaciname v zimni dobe bat. A taky uz nebude moc casu, protoze: 26.5. nam to uz konecne leti do evropy...tak brzo navi.
Vasi O+H