29.5.2011 – Lobby hotelu Ambassador, Paris

Vazeni a mili sledovatele naseho 13ti mesicniho poznavani zemegule: Je hotovo, doslapano a dopsano. Posledni zapisek, tento, z kulturni civilizace francouzske, jest rozluckovy. Radi jsme Vam podavali prubezne zpravy ze sveta, z ukrajinskych hvozdu, ruskych sibirskych rovin, mongolskych stepi, indoneske jungle, malajskych cajovych plantazi, thaiskych plazi, zelandskych sadu a cookovo ostrovnich lagun, radi jsme vam byli obrazo textovym pruvodcem.

Dneska byste nas skoro nepoznali: prvni den v Parizi byly navstiveny butiky pro nakup hadru: v nasem cyklisticko sadarskym outfitu se po Montmartru chodit proste neda. Jsou z nas po roce kulturne vypadajici bytosti v riflich a novych trickach, uzivajici si prochajdu po meste plnym krasnejch baraku postavenejch strasne davno z kamene a z cihel, cucajici kafe a pivo v kavarne na Boulevard de Rochechouart. Jsme nadseny a moc se nam tu v evrope libi. A ted uz musime koncit, protoze nam za hodinu jede co? Protoze nam za hodinu jede bus, vole! ....do ceskoslovenska!!!

Tesime se na Vas. Vasi O+H

P.S.: V Kaikoure jsme videli desitky tulenu. Za Kaikourou hezky more se sutrama a klikatici se silnici. Pak par kopcu a rovinu. Az do Christchurche – nasi posledni destinace. Kola se prodaly v kempu 3 km od letiste, paradoxne za vic, nez co jsme dostali za nase svetobeznicky stroje v Ulanu. Divnej svet...

21.5.2011 – Kaikoura

Ahoj pratele, kamaradi...expedice Idixet pokracuje!

z destivyho marastu jsme konecne venku, i kdyz: snadny se z nej vymotat nebylo. Od Reeftonu jsme zazili dva dny deste, mrazu, vetru, mrazivyho deste a mrazivyho vetru, jedenkrat luxus ubytovani za stovku (v novozelandskych dolarech pozn.autoru) v motelu s peknym vyhledem na mraky, jedenkrat luxus ubytovani zadarmo v budce u silnice s peknym vyhledem na mraky, ale rano, rano na hory okolo a jasny mrazivy azuro vukol. 18km za Lewisovym sedlem rano 18-teho kvetna se prokleti nase prolomilo a od te doby zazivame slastne pocity vystaveni slunecnemu zareni a krase mistnich hor.

Potkali jsme se s Kubakama, popili jsme, posnidali jsme i jsme se nasmali a zazili horrorove hvilky pri pokusu dostat jejich obytny vuz zpet na silnici z naseho tajneho kempingoveho rosti, do Kaikoury postupujem svizne obklopeni vrsky travnato – skalnatych horstev, spime jednou u reky s mrtvym kancem, jednou mezi kravskejma kravincema u elektrickyho ohradniku, ale ani tyto chvilky problemu najit misto k noclehu, adekvatni ke kvalite naseho turistickeho umu, v nas neubiji pocity stesti a radosti.

Jestli jsme v Kaikoure videli tulene se dozvite priste. V poslednim prispevku. Z Cristchurche. Za par tam budem. A za par budem doma. Libame.
Vasi O+H

16.05.2011 - Reefton, a jeje...

jsme zpet v plne sile podelit se s vami o vse mozne i nemozne z dalsiho naseho putovani po Nove Zelandii. Bohuzel ted nevime, jak jsme v poslednim prispevku zkoncili, co prozityho jsme popsali, tedy se mozna budem opakovat, omlouvame se kdyztak v tom pripade, jen velmi strucne:

Motueku jsme si dosyta praci uzili, nova pratelstvi navazali (tentokrat konecne internacionalni, krom dalsich prirustku ceskych osudu pomahajicim zelandskymu zemedelstvi jsme meli tu cest poznat i laksni postoj spoludelniku z byvale NDR – Michaela a Hannese z Leipzigu (cti Lajbcysh)) a nejake ty dolary vydelali. Tyden sberu jablek zde se odehraval ve stridave destivem pocasi, v case mezisberu se pilo pivo a vymenovaly kulturne socialni poznatky ze sveta. A protoze jsme znacne posilnili vykon celeho cirka stohlaveho sberacskeho muzstva sadu, jabka najednou dosly a nam nezbyvalo nez nastartovat opet nase stroje a vyrazit kupredu, zpatky ni krok.

Momentalne se nachazime v Reeftonu, celkem pekne dire kdesi uprostred kopcu severni casti hor jizniho ostrova, byvaly medeny ci zlaty cetrum tezby v okoli, dneska vesnice s tisicovkou obyvatel, benzinkou, jednim nefunkcnim bankomatem, gsm signalem a kempem, ktery se stal nasi zachranou po pekle, ktery nam tu pripravilo zelandsky pocasi.

Prvni tri dny z Motueky byly jeste fajn, krome par prasklejch dratu zadniho vypletu a jedny bouchly gumy zadniho kola se nic neprijemneho neudalo, pocasi pralo a to nejspis proto, ze jsme se teprve pomalu priblizovali do hor. Pak prislo to, ceho se kazdej cykloturista boji podobne, jako veder v okoli Volgogradu: lijavce. A ze tady prset umi kurevsky. Diky mistnim zivlum jsme si tak s Hance mohli vyzkouset pobyt 45 hodin ve stanu (diky ti Strastiku za karty Bohemiansky pro hru ferbl – Hanule me drti), spani ve vodni posteli (pod karimatkama se podarilo vzniknout jezeru), nepromokavost zadnich nasich brasen Ortlieb (100%) a cely den presunu na kolech v lijaku do Reeftonu, pri kterym jsme ocenili praci ingenieuru - vyvojaru cykloplastenek Jurek. Tady v suchu a teple chatky v kempu susime, jime, cucime na filmy a tesime se.

Zmenili jsme plan. Po planu “a”, “b”, “c” a “d” a naslednemu vraceni se k planu “b” jsme vymysleli plan “e”. Z Reeftonu mazeme pres Lewisovo sedlo co nejrychlejc na vychodni pobrezi, konkretne smer Kaikoura a pote Christchurch. Predpoved na nasledujici tyden hlasi na zapadnim pobrezi deste, na vychodnim jasno. Takze je jasno. A na co, ze se tesime? No prece na tulene v Kaikoure...

Libeme do cech a uz to pomalu muzete zacit dat chladit!

Vasi O+H

pozdrav z prochcany motueky

Vazeni a drazi, kola jsme nakonec zvladli a co vic: z welingtonu jsme jeli uz jen dva dny a to nadhernym severem jizniho ostrova. Je to tu jak v jinym state, misto zelenych plani s ovcema jsou tu hory a ptaci a more a fura volnyho mista k prespani vecer, ploty jsou tu pomalu.
Takze hura, prvni cast na kolech se povedla a ted uz zas makame. Na jabkach. A prsi. A mozna bude prset tejden. Takze nic moc, ale bydlime v placenym domecku u sadu s docela fajn lidma, muzem kourit pod strechou, kdyz prsi, varit si v troube, nebo na sporaku a spat na matracich na zemi. Je to proste LUXUS. K tomu mame moznost si na posledni chvili prilepsit par dolarama, to taky neni k zahozeni a tak tu budem asi tak dva tejdny - povede-li se.
Pak menime nas skvostnej a detailni plan: do Christu pojedem kratsi variantou pres Reefton a Arthurovo sedlo. Zapadniho pobrezi se po destich a vetrech okolo Wellingtonu zaciname v zimni dobe bat. A taky uz nebude moc casu, protoze: 26.5. nam to uz konecne leti do evropy...tak brzo navi.
Vasi O+H

Zdravime z prochcanyho Wellingtonu!

fouka tu tak, ze se neda skoro po ulici chodit, behem minuty je clovek durch, este ze tu maji narodni muzeum, kde se neplati vstup a je tam moc zajimavejch veci...a pod strechou. Navic jeste dneska mame moznost se ususit v teple domova pani Barbary, to jest osoba, ktera si nas od vcera vzala pod sva ochranna kridla, pohostila nas chotnou veceri, sklenkou cervenyho, a ustlala nam na zemi v jednom z mnoha promrzlejch pokoju jejiho drevennyho domku. Zitra mizime rano trajektem na jizni ostrov...

Prvni cast puti mame teda za sebou, do hlavniho mesta jsme se dostali. Jak cesta probihala?

Prvni tri dny slapani v peknym pocasi, prvni noc spani po optani u manzelu na farme – nejdriv se jim moc nechtelo nas u sebe na pozemku nechat, po krizovym vyslechu ale poznali, ze nejsme zadny zakerny zlodeji, prinesli i velikonocni livance a odjeli na par dni k pribuznejm slavit svatky jara...teda tady vlastne podzimu. Dalsi dve noci jsme si nasli ke spani nezaplotovany kousky zeme, jednou s hromadou jedlejch hub okolo (byly fazole na houbach) a jednou u skladky mrtvejch ovci. Jeste ze foukalo smerem od nas...strasnej smrad. Den na to, po prijezdu do Mastertonu zaclo prset. Strasne. My zastavili u kramku pro nakup susenek a hle, prochazejicim kiwi-obcanum se nas zzelelo, pozvali nas k sobe domu na kafe, ususit, oteplit a na obed...moc mili lide, nakonec nas jeste vzali autem i s kolama 40km do kempu u Featherstonu, my stastny zbytek dne prohrali v kartach ve stanu a modlili se aby rano neprselo.
Neprselo. Prvnich par kilometru. Pak zaclo. Zrovna pod 10km kopcem, kterej nas cekal prekonat. A neprestalo zas az pod nej. Jo,byla nam zima, ani sme si nemohli ubalit cigo jak sme se klepali, nastesti v kavarne pod kopcem meli topeni a teplou vodu na zachode, pan kavarensky nam dal jeste z utraty slevu a dobrou radu a my po dalsich 40ti km dorazili do cile k pani Barbare.

Co z toho vyplyva? Jsou tu na nas moc hodni lide, vubec na nas poslednich par dni neni hodna priroda, je to vsechno tezsi nez jsme mysleli a buhvi jak to nase posledni bicyclo-trapeni dopadne. Navic nas to uz nejak nebavi a chcem uz bejt v cesku.

Nasledujici plan je uz ale ted jasnej: tri dny nas deli od sestry Bicakovny, ktera nam dokonce pres znamou jakousi domluvila na tejden v Motuece praci s jabkama. Takze na dalsich 10 dni snad plan jasnej. Pak se ozvem. Pak se uvidi.
Vasi promokli O+H