16.05.2011 - Reefton, a jeje...

jsme zpet v plne sile podelit se s vami o vse mozne i nemozne z dalsiho naseho putovani po Nove Zelandii. Bohuzel ted nevime, jak jsme v poslednim prispevku zkoncili, co prozityho jsme popsali, tedy se mozna budem opakovat, omlouvame se kdyztak v tom pripade, jen velmi strucne:

Motueku jsme si dosyta praci uzili, nova pratelstvi navazali (tentokrat konecne internacionalni, krom dalsich prirustku ceskych osudu pomahajicim zelandskymu zemedelstvi jsme meli tu cest poznat i laksni postoj spoludelniku z byvale NDR – Michaela a Hannese z Leipzigu (cti Lajbcysh)) a nejake ty dolary vydelali. Tyden sberu jablek zde se odehraval ve stridave destivem pocasi, v case mezisberu se pilo pivo a vymenovaly kulturne socialni poznatky ze sveta. A protoze jsme znacne posilnili vykon celeho cirka stohlaveho sberacskeho muzstva sadu, jabka najednou dosly a nam nezbyvalo nez nastartovat opet nase stroje a vyrazit kupredu, zpatky ni krok.

Momentalne se nachazime v Reeftonu, celkem pekne dire kdesi uprostred kopcu severni casti hor jizniho ostrova, byvaly medeny ci zlaty cetrum tezby v okoli, dneska vesnice s tisicovkou obyvatel, benzinkou, jednim nefunkcnim bankomatem, gsm signalem a kempem, ktery se stal nasi zachranou po pekle, ktery nam tu pripravilo zelandsky pocasi.

Prvni tri dny z Motueky byly jeste fajn, krome par prasklejch dratu zadniho vypletu a jedny bouchly gumy zadniho kola se nic neprijemneho neudalo, pocasi pralo a to nejspis proto, ze jsme se teprve pomalu priblizovali do hor. Pak prislo to, ceho se kazdej cykloturista boji podobne, jako veder v okoli Volgogradu: lijavce. A ze tady prset umi kurevsky. Diky mistnim zivlum jsme si tak s Hance mohli vyzkouset pobyt 45 hodin ve stanu (diky ti Strastiku za karty Bohemiansky pro hru ferbl – Hanule me drti), spani ve vodni posteli (pod karimatkama se podarilo vzniknout jezeru), nepromokavost zadnich nasich brasen Ortlieb (100%) a cely den presunu na kolech v lijaku do Reeftonu, pri kterym jsme ocenili praci ingenieuru - vyvojaru cykloplastenek Jurek. Tady v suchu a teple chatky v kempu susime, jime, cucime na filmy a tesime se.

Zmenili jsme plan. Po planu “a”, “b”, “c” a “d” a naslednemu vraceni se k planu “b” jsme vymysleli plan “e”. Z Reeftonu mazeme pres Lewisovo sedlo co nejrychlejc na vychodni pobrezi, konkretne smer Kaikoura a pote Christchurch. Predpoved na nasledujici tyden hlasi na zapadnim pobrezi deste, na vychodnim jasno. Takze je jasno. A na co, ze se tesime? No prece na tulene v Kaikoure...

Libeme do cech a uz to pomalu muzete zacit dat chladit!

Vasi O+H

pozdrav z prochcany motueky

Vazeni a drazi, kola jsme nakonec zvladli a co vic: z welingtonu jsme jeli uz jen dva dny a to nadhernym severem jizniho ostrova. Je to tu jak v jinym state, misto zelenych plani s ovcema jsou tu hory a ptaci a more a fura volnyho mista k prespani vecer, ploty jsou tu pomalu.
Takze hura, prvni cast na kolech se povedla a ted uz zas makame. Na jabkach. A prsi. A mozna bude prset tejden. Takze nic moc, ale bydlime v placenym domecku u sadu s docela fajn lidma, muzem kourit pod strechou, kdyz prsi, varit si v troube, nebo na sporaku a spat na matracich na zemi. Je to proste LUXUS. K tomu mame moznost si na posledni chvili prilepsit par dolarama, to taky neni k zahozeni a tak tu budem asi tak dva tejdny - povede-li se.
Pak menime nas skvostnej a detailni plan: do Christu pojedem kratsi variantou pres Reefton a Arthurovo sedlo. Zapadniho pobrezi se po destich a vetrech okolo Wellingtonu zaciname v zimni dobe bat. A taky uz nebude moc casu, protoze: 26.5. nam to uz konecne leti do evropy...tak brzo navi.
Vasi O+H

Zdravime z prochcanyho Wellingtonu!

fouka tu tak, ze se neda skoro po ulici chodit, behem minuty je clovek durch, este ze tu maji narodni muzeum, kde se neplati vstup a je tam moc zajimavejch veci...a pod strechou. Navic jeste dneska mame moznost se ususit v teple domova pani Barbary, to jest osoba, ktera si nas od vcera vzala pod sva ochranna kridla, pohostila nas chotnou veceri, sklenkou cervenyho, a ustlala nam na zemi v jednom z mnoha promrzlejch pokoju jejiho drevennyho domku. Zitra mizime rano trajektem na jizni ostrov...

Prvni cast puti mame teda za sebou, do hlavniho mesta jsme se dostali. Jak cesta probihala?

Prvni tri dny slapani v peknym pocasi, prvni noc spani po optani u manzelu na farme – nejdriv se jim moc nechtelo nas u sebe na pozemku nechat, po krizovym vyslechu ale poznali, ze nejsme zadny zakerny zlodeji, prinesli i velikonocni livance a odjeli na par dni k pribuznejm slavit svatky jara...teda tady vlastne podzimu. Dalsi dve noci jsme si nasli ke spani nezaplotovany kousky zeme, jednou s hromadou jedlejch hub okolo (byly fazole na houbach) a jednou u skladky mrtvejch ovci. Jeste ze foukalo smerem od nas...strasnej smrad. Den na to, po prijezdu do Mastertonu zaclo prset. Strasne. My zastavili u kramku pro nakup susenek a hle, prochazejicim kiwi-obcanum se nas zzelelo, pozvali nas k sobe domu na kafe, ususit, oteplit a na obed...moc mili lide, nakonec nas jeste vzali autem i s kolama 40km do kempu u Featherstonu, my stastny zbytek dne prohrali v kartach ve stanu a modlili se aby rano neprselo.
Neprselo. Prvnich par kilometru. Pak zaclo. Zrovna pod 10km kopcem, kterej nas cekal prekonat. A neprestalo zas az pod nej. Jo,byla nam zima, ani sme si nemohli ubalit cigo jak sme se klepali, nastesti v kavarne pod kopcem meli topeni a teplou vodu na zachode, pan kavarensky nam dal jeste z utraty slevu a dobrou radu a my po dalsich 40ti km dorazili do cile k pani Barbare.

Co z toho vyplyva? Jsou tu na nas moc hodni lide, vubec na nas poslednich par dni neni hodna priroda, je to vsechno tezsi nez jsme mysleli a buhvi jak to nase posledni bicyclo-trapeni dopadne. Navic nas to uz nejak nebavi a chcem uz bejt v cesku.

Nasledujici plan je uz ale ted jasnej: tri dny nas deli od sestry Bicakovny, ktera nam dokonce pres znamou jakousi domluvila na tejden v Motuece praci s jabkama. Takze na dalsich 10 dni snad plan jasnej. Pak se ozvem. Pak se uvidi.
Vasi promokli O+H

21. dubna 2011 - cesta do mesta zacina

Vazeni a mili priznivci cestovani,

stalo se to, co melo se stat pozdeji: jablka jsou scesana. Maorsti bohove urody seslali na Novy Zeland rok neurody a tedy nedarilo se ovoci tak, jak by melo, jablicka byla chudicka, s popraskanou slupkou anebo vubec nebyla. Pro nas to znamena podobnou neurodu na nasich bankovnich uctech, pro vas radost a stesti. Odstartovava se totiz nase posledni oddysea "cesta do mesta" a vy tak s nami mate jedinecnou moznost poznat Zeland z pohledu hezciho nez z konskyho hrbetu: ze hrbetu jizdniho kola.

Nachazime se v zemi, kde nic neni predvidatelne, i tak jsme si ale dovolili, z prirozene nasi drzosti a dravosti, naplanovat nasledujici ctyri tydny cykloposunu do nejmensich detailu. Tedy:

1)presun do mesta Wellington, kde jiz nas ocekava postarsi badatelka praci pana Kafky a ktera snad krom noclehu pripravi pro nas i nejake sladkouse, napriklad mrkvovy dort, ktery uzivatelce Hance Polak tolik chutna

2)trajekt na jizni ostrov a nasledny vylet k mestu Motueka, kde se to v chajde, kde prebyva sestra Bicanova, "snad uz chladi"

3)cykloposuv po zapadnim pobrezi jizniho ostrova, kde vlivem ostrejsiho proudeni vzduchu smerem od oceanu je bezne obtizne ridit dodavku. Jeste ze jedem na kolech.

4)prejezd hor sedlem Haast

5)dojezd do "mesta". Timto mestem rozumej Christchurch, je to nase posledni zastavka, 26.5.2011 v cirka 15:00 mistniho casu nam totiz jede co? Nam totiz jede letadlo, vole. Do evropy...

Celkem dle predbeznych propoctu nas ceka 1700km lopoty na ocelovych strojich vyrobenych nekde v cine, majici sanci na uspesne dokonceni mise mezi 5ti a 10ti procenty.Pokud bychom snad nekoho zlakali k nasledovani nasich kroku, tak zde: http://www.trademe.co.nz/Members/Listings.aspx?member=3626260 jsou nase stroje za patricny obnos k dispozici, k vyzvednuti budou 25.5.2011 na hlavnim namesti v Christchurch.

Drzte nam palce, na nekterych castech jizniho ostrova uz obden snezi a my zapomneli pribalit lyze, navic ten problem "s plotama", nekde jsme ale slyseli (vid, maki), ze Zeland zacina az za trajektem, tak se vlastne strasne tesime, snih, nesnih, ploty, neploty, ze se nam tady snad jeste treba konecne zacne libit.

Libeme do cech, vasi O+H

Cooking on islands

Vitame Vas opet na strankach svetoveho cestovatelskeho blogu dvou nejvetsich bouraku na svete, tentokrat z Cookovych ostrovu!

Kde, ze to? V centru povalecstvi, snorchlovani a pojidani bananu kdesi uprostred Pacifiku...a jsme moc radi, ze jsme se rozhodli obetovat ty ctyri tisice korun za zpatecni letenku za osobu, protoze je to tu hrozne pekny.

Ostrov, na kterym se flakame, se jmenuje Rarotonga a ma cirka 6 x 10 km a je to obr mezi ostatnima 14-ti ze souostrovi. Tim padem je tu taky letiste a hlavni mesto (asi tak rozlehly a zalidneny jako obec Stanovice v zapadnich cechach – bez Drazova samozrejme) a bankomat. A okolo dokola silnice ktera je dlouha 32km, my ji brazdime na dalsim Helmutovi (c.5?) a vede skoro porad okolo more a to more je cisty, jak v Thermalu pred navstevou hygienika. Pas more okolo ostrova se nazyva laguna, je to pas sirokej neco okolo 100 az 200metru a je melkej. Za lagunou teprv zacina pravy hluboky more. To nas ale nezajima, protoze do hlubokyho more je moc nebezpecny vstupovat, zato laguna je pod hladinou kouzelna, nachazi se v ni koraly a ryby a morsky hadi a jezci. Vsechno je pestrobarevny a zivy a nadherny. Takze snorchlujem jak jen se da. Na plazi moc lidi neni a od dvou nejvetsich resortu jsme daleko, pomalu se tohle misto muze nazvat rajem v pacifiku. Je to raj v pacifiku...

Co je tu jeste zajimavyho?
Jezdi tady dve autobusovy linky. Jedna se jmenuje “po smeru hodinovych rucicek” a druha “proti smeru hodinovych rucicek” (ta ale nejezdi v nedeli). Je tu vic scooteru nez aut. Ostrov se da uprostred prejit pres hory dzungli. Delaji se tu dve znacky piv, ze kterejch je pitelny pivo Matutu. Je tu vyrobce bananovyho vina, ktery Hance a Martinovi moc chutnalo. Kdo chce ridit vozidlo nebo motorku, musi mit mistni ridicak, vystavuje ho policejni uradovna v hlavnim meste za mirny poplatek (moc hezkej suvenyr). Mistni holky jsou kypry macandy s kytkama ve vlasech. Tunak se tu ji syrovej se zeleninou a kokosovou smetanou – my jsme misto smetany pouzili normalni kokosovy mliko primo z orechu a neni to moc chutny. Hrbitov tu neni – kazdej domek ma svoje mrtvy pohrbeny primo na zahrade, s pomnickem – takze jsou tu hrbitovy vsude. Je tu veznice, kde je pry pouze jeden vrah. Je tu asi deset kostelu, nedelni mse se vyplati navstivit – je to krasnej zazitek. Mistni vynikaji v umeni tance, zpevu, bubnovani a mavani s horicima predmetama.

A jelikoz se dneska zatahlo, jsou velky vlny a voda je kalna a my uz jenom cekame na nocni presun v casoprostoru zpet do jabkovy reality, pridavame obrazky k pokochani. Je jich vic nez obvykle, snad nebudou nudit.

Libame Vas vsechny a brzy nashle! Vasi O+H

20.03.2011 - Zpravy ze sadu vol.4

zdravime do cech!

Na netu se pise, ze uz vam zacina jaro, to vam prejeme z celeho srdce, tady naopak zacal podzim, cas na zelandu prijemnejsi nez leto, není takovy vedro a taky dozrava ovoce a to je pro nas dobře, protože je práce a tim se hromadej dolary na uctech. Jenze:

Letosni rok je spatnej. Pry. Ovoce je malo, a když uz nejaky je, tak stoji docela za prd. Tim padem se stava pomerne často, ze mame arbait pauzu i několik dni a to prichazi na radu bud druhy zaměstnavatel Mike, kterej nam zprostredkovava kulturne-socialni seance s Balijcema, Thajcema, Maorama a Vietnamcema při praci na vinicich, anebo cas aktivního odpocinku na vyletech. Nedavno trvala arbajt pauza tyden a my vyrazili k jezeru Waikaremoana.

Okolo jezera je jedna z deseti novozélandských „great walks“, to jsou vybrany nejhezčí treky v zemi, tadle okolojezerni obchuzka trva 3-4 dny, a cestou se muze spat v chatach nebo kempech, který jsou rozesety po ceste, musej se platit predem, tak jsme je zaplatili a vyslapli v naší silny outdoorovy ctyrce: bicak, bicakova, hajek a blahova – o nasich jiz probehnuvsich sportovních uspesich si muzete precist v časopisech Lide a Země, National Geographic, World of Heroes nebo tady na blogu o par kapitol zpatky (akce Tongariro).

Zelandani radi prehani o krasach vseho, co jejich země nabízí: kazdej druhej prepad potoka přes sutr je „dechberouci vodopád“, kazda hrouda hliny „uzasna vyhlidka do okoli“, kazda doura ve skale „magicka a tajemna a nebezpecna jeskyne“. Z treku Waikaremoana si tutove „sedneme na prdel“. A vskutku: parkrat jsme si na prdel sedli, protože nas bolely nohy. Zda se vam to malo? Pripoctete vyslap o 600 vyskovych metru vzhuru v prvnich peti hodinach, celkem peknej vyhled na velky jezero s krystalove cistou vodou, prochazku puvodni zelandskou nedotcenou busi (neco jak dzungle v JV asii), prechody rek a potoku po houpacich mostech a moznost videt rychlonozku Blahovou pri „akci“ a vysledkem je prima vylet. A bez deste.












Co tu mame dal? Jabka, hrusky, utopeny traktory v potoce v sadu, trhani vina, slunicko, ranni kosa, pivo, vino, burbon, cola, a za ctrnact dnu odlet na Rarotongu (Cookovy ostrovy) s jednou igelitkou se snorchlem, fotakem, cigama, kreditkou a pasem. Ze se tesime? To je prece jasny...




Libame vsechny, zdravime taky vsechny. Vasi O+H